close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Duben 2012

**Dream**

29. dubna 2012 v 22:13 | _Hahah_
Sedím na malém ostrůvku uprostřed oceánu. Nemůžu se ubránit pocitu, že celý ten oceán jsou moje slzy. Jak mám vlastně teď žít? Byl jsi jako část mého já, která se ode mě odtrhla a už se nikdy nevrátí zpátky... Měli jsme společné sny. Společnou budoucnost... Měla jsem krásné bílé šaty jako princezny z pohádek, tvé zářivé modré oči podtrhovala modrá růže v kapse saka... Stáli jsme před oltářem a naše ústa vyslovila "Ano". Jakoby to nemluvila ústa, ale naše srdce... Tak propojená, tak pevně svázaná... Naše děti, hrající si na písku před naším domem. Roky, které rychle utíkají. Najednou se změníme. Jsem stará babička a ty dědeček, několik desítek let se svatební fotkou na nočním stolku... Při každém usínání, myslící na tento den... Tak mi sakra řekni, kde tohle všechno je?! Kdo vlastně teď jsem?! Co mám dělat? Jak mám žít dál bez tebe? Nedokážu zastavit ten bolestivý pocit... Pocit, že moje srdce držíš na dlani a můžeš ho kdykoliv zmáčknout. Rozdrtit, zničit... Stačí pomyslet... Ale budeš myslet na mě? Na naše sny? Na naši svatbu? Děti? Lásku, o které jsme si mysleli, že je nekonečná? Nevím... nevím už vůbec nic. Ani to, jak se odsud dostanu zpátky. Vlastně mě to ani nezajímá... Nezajímá mě vůbec nic. Jen ty...
Moje oči opět plné slz se pomalu zavírají. Krvácely celou noc. Kdyby slzy byly jako krev, nežila bych. Svaly tuhnou, mozek odmítá myslet... Jsem příliš vyčerpaná.
Probouzím se na tom stejném místě. Jsem pořád tady. Musím nějak zjistit, jak se dostat ven, říká mi jakýsi hlas v hlavě. Musím tě najít, miláčku... Říct ti, co pro mě znamenáš. Možná to doopravdy nevíš a možná proto, to takhle dopadlo... Vstávám ze špinavé země a oprašuju si holá chodidla. Kde asi teď jsi? Čekáš na mě? Rozbíhám se po celém ostůvku. Někde bude určitě loď, kterou jsem se sem dostala. Běžím tam a zpátky, ale bohužel nedokážu nic najít. Tohle je nemožné.. Nějak jsem se tady přece musela dostat.
Je to zbytečný... Už tě nikdy neuvidím. Zůstanu tady navždy. Chtěla jsem ještě předtím, než umřu, abys věděl, že tě miluju... Jak moc pro mě znamenáš... Tohle by bylo moje poslední přání. Opravdu bych si nic jiného nepřála. Naposledy spatřit ty krásné oči jako zářící modř oblohy, ty nádherné, milující oči... Tvůj úsměv. Slyšet tlukot tvého srdce... Proč to tak bolí? Jak mám zastavit tuhle bolest? Jak se mám k tobě dostat? Víčka začínají pěkně opuchat. Kleknu si a zavírám je. Už nemůžou být déle otevřená... Takže bych ti nakonec chtěla říct, že ti děkuju, že si zničil slupku mého prázdného srdce, objevil v něm city a zachránil mě... Taky ti děkuju za to, že jsem tě mohla milovat a i ty jsi mi dal svojí lásku. Viděla jsem před sebou svoje srdce, co jsi tak proměnil. Tu tmavou těžkou nezničitelnou slupku, rozbitou, dávající volnost duhovým odleskům, mým citům. Děkuju ti... Mé plíce přestávají dýchat. Už dál nemohou přijímat kyslík... Padám. Někam hluboko... Daleko... Zachraň mě!
"Lásko..." Jeho ruka mi přejíždí po tváři a odhrnuje dlouhý pramen vlasů. Jemně mi prstem přejíždí po rtech. Pomalu otevřu oči. Je tady! Zachránil mě! Odnesl mě pryč, jsem v bezpečí... Natáhla jsem k němu paže. Chtěla se ho dotknout a utěšit ty vystrašené nádherné oči, jenže moje ruka prochází jeho tělem... Polije mě studený pot.
"Danieli?"
"Promiň mi to..." zašeptá a znovu mě hladí po vlasech. Oči se mu lesknou, jakoby z nich měl vytéct stejný oceán, ve kterém jsem byla uvězněna. Jemně se vyvleču z jeho sevření a dívám se mu přímo do očí.
"Co ti mám prominout?!" Neodpovídá...Dívá se skrz mě a svírá mé tělo pevněji a pevněji. Z očí mu tečou slzy a mě začíná docházet, že se splnil můj sen...

I.

13. dubna 2012 v 23:40 | _Hahah_




Je noc. Tmavá černá noc…Nic necítím…Ne, potápím se. Bloudím černou tmavou tmou a nemůžu najít světlo. V hlavě mi šumí. Slyším tlumené výkřiky. Někdo z dálky volá moje jméno.
"Adame! Adame!" Je to jako ozvěna. Ozývá se pořád dokola a nemá to konce. Vlny černého oceánu prudce zmítají mým tělem, jakoby to byl kus dřeva. Nepodstatný kus, který se může každou chvíli rozpadnout nebo se jen tak ztratit. Kde to vlastně jsem? Co tady dělám? Hlasy unikají. Už zase nic neslyším, ale oslepuje mě jasné světlo.
"Adame!" slyším znovu. Nevím, kdo na mě volá, ale zní to mnohem jasněji. Pomalu se vynořuju ze tmy. Kde jsem to byl? A proč? Nebudu lhát, že bych se nebál. Bál jsem se opravdu hodně, ale tento zážitek mi konečně pomohl vše pochopit…
No, asi vám zřejmě nedošlo, co se mi přesně stalo, a tak vám to tedy povím trochu jinak. Vlastně by bylo lepší, kdybych vám vyprávěl celý můj příběh. Vím, že je to jen jeden z mála a že jste jich možná už několik slyšeli, ale kdo ví, jak se na tohle budete tvářit. Takže pro začátek se vám představím. Jak už víte, jmenuju se Adam, bylo mi nebo nejspíše je dvacet let a jak se jmenujete vy a kolik je vám, je mi celkem ukradené. Lidé mě vždy kritizovali za mnou nekonečnou, hlubokou sobeckost a sebestřednost. Hlavně moje matka. Ano, měl bych začít u ní…
"Maminko, maminko! Od čeho máš tak červené ruce?" ptal jsem se zmateně. Podíval jsem se do jejích prázdných, černých očí, i když mě ten pohled vždycky děsil. Obtahovaly je šedé kruhy a drobné růžové žilky jim dodávaly ještě větší děsivost. Tak zvláštně se na mě podívala. Koutky úst se pohnuly do jemného úsměvu, který se ale hned ztratil.
"Víš,…když maminka čeká, a potom to ztratí, vždycky to bolí," odpověděla mu tiše a pohladila si zkrvavenýma rukama břicho. Táta od nás odešel a od té doby si sahala na břicho pořád. Taky se pořád zamykala v koupelně, do školy mě vodila tlustá paní Koblihová a násobilku mě učila jedna moc hodná kuchařka. Nikdy mi neřekla, proč vlastně odešel. Jednoho dne jsem ho jen viděl, jak si balí kufry. Ptal jsem se ho, křičel, prosil…Ani se na mě nepodíval a odešel. Běžel jsem za mámou do ložnice. Ležela zkroucená na posteli a hlavu měla stlačenou do polštáře. Taky mi nic neřekla…
"A co ztratí?" nechápal jsem a cítil jsem, jak se mi tlačí slzy do očí. "Chci, aby se táta vrátil! Chci, aby měl rád tebe a mě a i to, co si ztratila!"
Zase se na mě usmála tím podivných úsměvem, projela mi prsty vlasy a odešla.
Ráno mě probudilo houkání sirény. Bylo to jako v seriálech o pošťákovi Petovi. Jednou se mu zlomila noha a přijelo takovou velké houkající auto s blikajícími světly. Takhle přesně to znělo. Běžel jsem se podívat ven, co se děje. Auto už odjíždělo.
"Mami! Co to bylo?" Žádná odezva. V domě bylo úplné ticho. Rychle jsem utíkal po všech pokojích a hledal ji. Nebyla nikde. Ani se nezamkla v koupelně, ale na stole jsem našel palačinku a papírek s obrázkem srdce.
Neváhal jsem a utíkal k sousedům. Zvonil jsem jako pominutý. Nevěděl, co mám dělat.
"Copak se děje chlapče?" zeptal se obtloustlý pán v zeleném svetru se soby.
"Maminka, není doma. Myslím, že ji odvezlo houkající auto," vyhrkl jsem zmateně.
"Eleno, pojď sem. Adam má nějaký problém. Tomu říkám opravdu zodpovědnost, nechat dítě takhle," odfrkl si a zmizel. Za několik vteřin se ve dveřích objevila paní Koblihová a zeptala se mě, co se stalo. Zmateně jsem ji všechno zopakoval, a když jsem viděl starostlivou vrásku na jejím čele, najednou mě napadlo, že se mamince mohlo stát něco zlého.
"Myslíte si, že si zlomila nohu jako pan Pet?"
"Nevím, Adámku," odbila ho. "Dneska nepůjdeš do školy. Pojď dál."
Ten den jsem si celou dobu jen hrál. Koblížkovi měli z neznámých důvodů doma plno hraček, ale děti neměli. Neměli dokonce ani kočku nebo psa. Ani drobný, skotačivý křeček nebo snad myška z podkroví jim nedělali společnost. Takhle jsem to vlastně vždycky chtěl. Nejít celý den do školy a jen si tak bezstarostně hrát. Nemohl jsem se ale úplně uvolnit, protože jsem pořád myslel na maminku.
"Adame, co kdybychom se šli podívat na maminku?" zeptala se mě najednou moje opatrovnice. Radostí jsem vyskočil a málem zašlápnul určitě drahého panáčka s bubínkem a křičel na celý dům, že chci vidět maminku.
Ležela jako obvykle bledá, se svými rýhami pod očima na nemocniční posteli. Tentokrát mi ale připadala bledší. Na zápěstí měl připojené gumové hadičky připomínající jahodové pendreky, ale měly zase tu jinou červenou barvu.
"Ahoj," zašeptala. Přiskočil jsem k její posteli a obejmul ji. Hadička mě zašimrala po ruce, když se její paže natáhla a pohladila mě po zádech. Byla teplá. Myslím, že do posledního doteku dala opravdu všechnu svou lásku. Potom jsem ji už neviděl…
"Maminka tě má moc ráda, ale už se o tebe nemůže starat", vysvětlovala trpělivě sociální pracovnice.
"Proč se o mě nemůže starat?"
"Protože se teď potřebuje uzdravit. Chtěl by si bydlet u tatínka?"
"Ne! Tatínek mě nemá rád!" vzlykl jsem. Cítil jsem, že mě nemá rád nikdo…Ten pocit mě hluboko uvnitř rozežíral, ale i když jsem žil celé své dětství u Koblížkových, kteří mě vychovali s dost velkým odstupem, ale jako vlastního, pokaždé když jsem měl narozeniny, přál jsem si, aby za mnou přišla maminka a odvedla si mě domů. Proč se ještě neuzdravila? A proč mi o ni nikdo nic neřekl? Kdyby přišla, čekal by tam na mě i tatínek a byli bychom spolu všichni šťastní.
Když mi bylo osmnáct, konečně jsem se dozvěděl pravdu. To, že byla, těhotná mi samozřejmě potom došlo, ale nechápal jsem, proč se to celé stalo. Teta Elena, jak jsem ji musel oslovovat, mi vše řekla. A od té doby jsem jen utíkal a bloudil. Chtěl jsem se dostat hodně daleko, daleko ode všech a ode všeho. Utíkal jsem s jediným cílem. Pomstou…

Jen tak....pocity

13. dubna 2012 v 23:38 | _Hahah_
Každý den je stejný jako ten předchozí. Další den je stejný jako minulý a ten nadcházející, bude taktéž úplně stejný. Často přemýšlím, jestli jsem jediná, ta zvláštní… Žiju v temné nekončící kleci, která má někde na konci vrátka ven. Nesnáším každý okamžik, kdy slunce vyleze z mraků, každý sluneční paprsek, který ozáří mou mrtvolně bledou pleť. Proč? Protože každý hloupý sluneční paprsek mi připomíná, že bych měla být šťastná… Co bych měla udělat, aby se tak stalo? Co by se mělo změnit? A když slunce stejně svítí i přes moje naivní tiché prosby, nedokážu tyto chvíle strávit sama. Je to příliš těžké. Špatné pocity a bolestné vzpomínky nacházejí každou buňku mého těla a nechtějí jen tak odejít. Vlastně ani nechci, aby odešly. Cítím se pak stejně jako anděl, tiše letící noční oblohou, bez nacházení cíle a cesty ven. Taky bych chtěla, aby mi alespoň na chvíli narostla křídla. Vzlétnout… A letět kamkoliv, kam by se mi zachtělo. Už se nikdy nevrátit… Začít úplně znovu. Být volná… A hlavně, už nikdy nezažít ten pocit, že někdo nechce, abych byla tam, kde jsem… Nikdy jsem se nikomu nechtěla vnucovat… a taky nikdy nebudu.