Sedím na malém ostrůvku uprostřed oceánu. Nemůžu se ubránit pocitu, že celý ten oceán jsou moje slzy. Jak mám vlastně teď žít? Byl jsi jako část mého já, která se ode mě odtrhla a už se nikdy nevrátí zpátky... Měli jsme společné sny. Společnou budoucnost... Měla jsem krásné bílé šaty jako princezny z pohádek, tvé zářivé modré oči podtrhovala modrá růže v kapse saka... Stáli jsme před oltářem a naše ústa vyslovila "Ano". Jakoby to nemluvila ústa, ale naše srdce... Tak propojená, tak pevně svázaná... Naše děti, hrající si na písku před naším domem. Roky, které rychle utíkají. Najednou se změníme. Jsem stará babička a ty dědeček, několik desítek let se svatební fotkou na nočním stolku... Při každém usínání, myslící na tento den... Tak mi sakra řekni, kde tohle všechno je?! Kdo vlastně teď jsem?! Co mám dělat? Jak mám žít dál bez tebe? Nedokážu zastavit ten bolestivý pocit... Pocit, že moje srdce držíš na dlani a můžeš ho kdykoliv zmáčknout. Rozdrtit, zničit... Stačí pomyslet... Ale budeš myslet na mě? Na naše sny? Na naši svatbu? Děti? Lásku, o které jsme si mysleli, že je nekonečná? Nevím... nevím už vůbec nic. Ani to, jak se odsud dostanu zpátky. Vlastně mě to ani nezajímá... Nezajímá mě vůbec nic. Jen ty...
Moje oči opět plné slz se pomalu zavírají. Krvácely celou noc. Kdyby slzy byly jako krev, nežila bych. Svaly tuhnou, mozek odmítá myslet... Jsem příliš vyčerpaná.
Probouzím se na tom stejném místě. Jsem pořád tady. Musím nějak zjistit, jak se dostat ven, říká mi jakýsi hlas v hlavě. Musím tě najít, miláčku... Říct ti, co pro mě znamenáš. Možná to doopravdy nevíš a možná proto, to takhle dopadlo... Vstávám ze špinavé země a oprašuju si holá chodidla. Kde asi teď jsi? Čekáš na mě? Rozbíhám se po celém ostůvku. Někde bude určitě loď, kterou jsem se sem dostala. Běžím tam a zpátky, ale bohužel nedokážu nic najít. Tohle je nemožné.. Nějak jsem se tady přece musela dostat.
Je to zbytečný... Už tě nikdy neuvidím. Zůstanu tady navždy. Chtěla jsem ještě předtím, než umřu, abys věděl, že tě miluju... Jak moc pro mě znamenáš... Tohle by bylo moje poslední přání. Opravdu bych si nic jiného nepřála. Naposledy spatřit ty krásné oči jako zářící modř oblohy, ty nádherné, milující oči... Tvůj úsměv. Slyšet tlukot tvého srdce... Proč to tak bolí? Jak mám zastavit tuhle bolest? Jak se mám k tobě dostat? Víčka začínají pěkně opuchat. Kleknu si a zavírám je. Už nemůžou být déle otevřená... Takže bych ti nakonec chtěla říct, že ti děkuju, že si zničil slupku mého prázdného srdce, objevil v něm city a zachránil mě... Taky ti děkuju za to, že jsem tě mohla milovat a i ty jsi mi dal svojí lásku. Viděla jsem před sebou svoje srdce, co jsi tak proměnil. Tu tmavou těžkou nezničitelnou slupku, rozbitou, dávající volnost duhovým odleskům, mým citům. Děkuju ti... Mé plíce přestávají dýchat. Už dál nemohou přijímat kyslík... Padám. Někam hluboko... Daleko... Zachraň mě!
"Lásko..." Jeho ruka mi přejíždí po tváři a odhrnuje dlouhý pramen vlasů. Jemně mi prstem přejíždí po rtech. Pomalu otevřu oči. Je tady! Zachránil mě! Odnesl mě pryč, jsem v bezpečí... Natáhla jsem k němu paže. Chtěla se ho dotknout a utěšit ty vystrašené nádherné oči, jenže moje ruka prochází jeho tělem... Polije mě studený pot.
"Danieli?"
"Promiň mi to..." zašeptá a znovu mě hladí po vlasech. Oči se mu lesknou, jakoby z nich měl vytéct stejný oceán, ve kterém jsem byla uvězněna. Jemně se vyvleču z jeho sevření a dívám se mu přímo do očí.
"Co ti mám prominout?!" Neodpovídá...Dívá se skrz mě a svírá mé tělo pevněji a pevněji. Z očí mu tečou slzy a mě začíná docházet, že se splnil můj sen...
