Asi před měsícem jsme psali slohovku...vymyslela jsem tohle...co na to říkáte?:)
"Jestli se o to zase pokusíš, Emo..."
"Tak co? Zabiješ mě?" skočila mu do řeči a unaveně se usadila do křesla. Její vrásčité rty se pousmály. Věděla, že by ji nezkřivil ani jediný šedý vlásek na hlavě. Na to ji příliš miloval. Vždycky takhle vyhrožoval a nechápal, že je prostě čas, aby odešel. Mrtví lidé na tento svět nepatří.
"Ne," odpověděl tiše a se záhadným výrazem zmizel jako pára nad hrncem. V tomhle mají duchové opravdu výhodu. Stačí zavřít oči a přenesou se kdekoliv, kde se jim zachce. To ovšem znamenalo nevýhodu pro ni. Mohl se vedle ní zjevit i v těch nejhorších chvílích. Když ho spatřila poprvé, myslela si, že blouzní. Její manžel umřel, byl týden po pohřbu a najednou ho vidí a může s ním i komunikovat. Přesvědčovala sama sebe ať se konečně probere, vzpamatuje se nebo navštíví psychiatra. Ani jedno z toho nevyšlo. Probuzená si připadala až moc a u cvokaře nikdy nebyla. Později ji všechno začalo docházet. Nikdy to nebyl pouze výplod fantazie . Pavel byl doopravdy duch a spojoval s ní. Většinou se ve dne poflakoval na různých místech a večer se vrátil domů a povídal, co všechno zažil. Dozvídala se o dopravních nehodách a různých katastrofách dřív než se dostaly do novin. I když nerada, poslouchala u něho oblíbené příběhy a rvačky z hospody, kde býval Pavel skoro jako doma. Ale říkal, že nikde nevaří lepší guláš než ona. Zvykla si na bílý obrys kolem jeho postavy, na nečekané příchody a odchody, na lítost doposud živých přátel a svých dětí, jenže si nedokázala zvyknout na to, že ji nepolíbí na dobrou noc, na to, že už nikdy neucítí jeho teplo a na pohled neproleženého polštáře vedle ní. Chvíli se snažila hrát jeho hru. Přála si, aby byl šťastný. Nedokázala to. Nemohla si nalhávat, že nikdy neumřel! Takhle šťastná být nemohla. Lidé se rodí a umírají. Jí věk táhl k pětasedmdesáti, v relativně dobrém zdravotním stavu, on umřel v sedmdesáti sedmi. Přesněji řečeno, jeho tělo umřelo po dlouhé bitvě s rakovinou. Starala se o něj pět let. Bojovala o jeho přežití jak to jen šlo, ale už se nedalo nic dělat. Bylo to těžké. Nikdy nic těžšího v životě neudělala. Těch pět let se začala smiřovat s tím, že brzy odejde. Opustí ji. Navždy... Jenže teď tady byl a odejít nechtěl. Nemínila to takhle nechat. Už jenom kvůli němu. Jeho duše potřebuje naleznout klid stejně jako duše ostatních lidí. Rozhodla se navštívit věryhodnou věštkyni a ta ji seznámila s rituálem, provádějícím se výhradně za úplňku, kdy je síla luny nejsilnější. Bála se Pavlovy reakce. Kupodivu souhlasil. "Na takové nesmysly já nevěřím," prohlásil. Jenže se ukázalo, že ten rituál až takový nesmysl nebyl. Seděli v obývacím pokoji, svítila pouze svíčka. Ozařovala Pavlovo tělo,které se změnilo pod září svíčky změnilo na drobné, zářící hvězdičky. Ema s napětím pronášela záhadná slova patřící k rituálu, plna očekávání, co se bude dít. Plamen začal prudce tancovat a zvětšovat se. Byl čím dál tím větší, až se z jednoho plamene staly tři, potom i čtyři. Olizovaly jeho kotníky a mířily si to k obličeji. "Ááá! Emo, zastav to!" křičel s obličejem nakrčeným bolestí. Bez váhání zhasla svíčku a vše skončilo.
Předtím to nedokázala. Nezvládla se dívat, jak trpí. Vyčítala si to. Nechtěla mu přece ublížit... Pár dní potom s ní ani nemluvil. Dokonce se ani neukázal. Jenže teď to už dokázat musí! Nemůže dál žít v domácnosti s duchem svého muže. Mělo to být jinak. Měl být někde v nebi nebo tak nějak. Ona měla chodit každý týden na hřbitov, pokládat na náhrobní kámen nové a nové květiny, vzpomínat a tiše truchlit ve společnosti své rodiny.
Ručička starých kukačkových hodin se nelítostně blížila k šestce. Měla by začít vařit večeři. Pavel chodil něco okolo půl sedmé a byl zvyklý, že při jeho vyprávění večeřela. Nalila do hrnce vodu a začala vařit několik brambor. Bude to stejné jako vždy. Zážitky z dopravních kolon, zážitky z blízkého okolí a hlavně zážitky z hospody. Pavel totiž uměl pohybovat různými předměty a rád toho využíval. Ohromně se bavil tím, lít po hostech pivo a dělal i další hlouposti. Skvěle si užíval tenhle život a jeho manželka jen trpěla. To ovšem brzy skončí nehledně na to, jestli to chce a jak moc mu tím ublíží.
"Dobrý večer, přeju," pozdravil ji a posadil se ke stolu. "Dnes jsem měl opravdu zábavný den."
"Opravdu? Zase jsi něco vyváděl v hospodě?"
"Nejen to! Kvůli mě jely vlaky úplně opačným směrem. Teď to vyšetřují a nikdy nezjistí proč," vysypal ze sebe nadšeně a jako malé dítě očekával stejné nadšení nebo dokonce pochvalu.
"Neměl bys dělat takové věci," napomenula ho, i když to bylo zbytečné.
"Ale prosimtě. Proč bych se nemohl trochu pobavit?"
"Třeba protože máš být někde jinde," odsekne. Nepřehnala to? Ne, už nebude žádná lítost. Jestli je tu někdo, kdo si je hoden politování, je to jenom a pouze ona. Pomyslel snad někdy na to, jaké to pro ni musí všechno být? Upře na ni své šedé oči, které ve světle v době života měnily barvu a pak se tím svých tichým hlasem s náznakem smutku zeptá: "Pamatuješ si, co jsme si kdysi slíbili?" Když mlčela pokračoval: "Slíbili jsme si, že spolu budeme navždy, Emo."
Pamatovala si ten den dobře. Šťastní, láskou posedlí lidé stojící u oltáře si řekli své ano a přísahali si, že spolu budou navěky. Dokud neumřou..!
Několikrát zamrkala, aby potlačila slzy, vytvářející se v oku a pak pevně řekla: "Tohle si slibují lidé. Ale ty už člověk nejsi."
"O tom jsem taky přemýšlel," souhlasil s ní. "Ale i přesto bychom mohli být spolu."
"Jak?"
Na chvíli se odmlčel a vyhnul se jejímu pohledu. "Zabij se, Emo."
Nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela. Ta věta ji zněla v uších jako ozvěna. Rozléhala se ji v hlavě. Tak tohle s ní celou dobu zamýšlel! Ona bojovala proti jeho smrti celých pět let...Dokázala se vyrovnat s bolestí, kterou zažívala. Byla nucena setkávat se s jeho sobeckou duší a myslela na to, jak by mu ještě neublížila! On chce její smrt jakoby to vlastně ani nic neznamenalo. Jakoby Emin současný život nic neznamenal. Chce, aby byli navždy spolu. Opravdu navždy. Živí i mrtví. Už to nebyl ten Pavel, kterého si vzala. Nepoznávala ho. Stál před ní někdo jiný. Přála by si, aby strhl svou masku a... Strach proplouval každou buňkou stařenčina těla. Prudce se zvedla ze židle, klouby bolestně zaskřípaly, ale ignorovala je. Hlavou proplouvala matná vzpomínka na kvalitní koňské masti z jejích mladých let.
"Tuhle bolest bys už nikdy necítila," zašeptal a z odrazu světla petrolejové lampy se zaleskla čepel nože.
Tělem projel proud ledového strachu. Srdce bušilo šílenou rychlostí a jeho tep cítila tak jasně jako nikdy.Nevěděla, co dělá. Viděla před sebou den, kdy poprvé Pavla spatřila. Seděl se svými kamarády na lavičce a strefoval se prakem do holubů. Slyšela svůj hlas říkající "ano". Cítila štěstí z jejich první holčičky-Heleny. Slyšela ho říkat: "Navždy tě budu milovat." Ten, kterého tolik milovala je duch a právě teď ji chce zabít! Křečovitě sevřela kliku dveří od bytu a jejím jediným cílem bylo dostat se pryč. Nevěděla kam. Prostě jenom pryč...Tam, kde ji nenajde. Přesahovala hranici svých fyzických možností. Rychlost, kterou uháněla by se dala popsat jako něco mezi rychlým krokem a pomalejším během. Klouby dál hrály svou bolestnou píseň. Bolelo to fakt šíleně. Ani se neohlédla, jestli není někde poblíž. Teď nemohla ztratit ani minutu.
Dobelhala se k lesu. Kůži na chodidlech měla úplně sedřenou. Do krvavých ran se ji lepila změkklá hlína a jehličí se bolestně zarývalo. Zapomněla na boty. Prudce se opřela o strom a těžce oddechovala. "Nemám šanci," slyšela svůj vlastní hlas. "Určitě mě sledoval..."
Sesunula se k zemi. Nohy už ani nedokázaly nést váhu těla. Možná si zlomila i několik kostí. Na tom už ale nezáleželo. Naposledy se porozhlédla kolem sebe. Prohlédla si stromy, pařezy a své zkrvavené chodidla. Zavřela uslzené oči a už jenom čekala až si pro ni Pavel přijde.