Ošklivé kačátko
14. července 2014 v 22:00 | _Hahah_
Ahoj, tak po delší době píšu. Napadlo mě, že zrovna můj blog by mohl být nejlepším místem na vypsání se ze všech mých mindráků. Nebyla jsem nikdy hezká. Nikdo si mě nevšímal. Za roky jsem trošku vyrostla do krásy a můžu se řadit ke zdravému průměru. V hlavě to asi v pořádku nemám. Moc mi to dnes nejde... Snad to vynahradí pár fotek, co přidám. Je to jen malinká hra s žiletkou, ale bylo mi pak lépe.


**Dream**
29. dubna 2012 v 22:13 | _Hahah_
Sedím na malém ostrůvku uprostřed oceánu. Nemůžu se ubránit pocitu, že celý ten oceán jsou moje slzy. Jak mám vlastně teď žít? Byl jsi jako část mého já, která se ode mě odtrhla a už se nikdy nevrátí zpátky... Měli jsme společné sny. Společnou budoucnost... Měla jsem krásné bílé šaty jako princezny z pohádek, tvé zářivé modré oči podtrhovala modrá růže v kapse saka... Stáli jsme před oltářem a naše ústa vyslovila "Ano". Jakoby to nemluvila ústa, ale naše srdce... Tak propojená, tak pevně svázaná... Naše děti, hrající si na písku před naším domem. Roky, které rychle utíkají. Najednou se změníme. Jsem stará babička a ty dědeček, několik desítek let se svatební fotkou na nočním stolku... Při každém usínání, myslící na tento den... Tak mi sakra řekni, kde tohle všechno je?! Kdo vlastně teď jsem?! Co mám dělat? Jak mám žít dál bez tebe? Nedokážu zastavit ten bolestivý pocit... Pocit, že moje srdce držíš na dlani a můžeš ho kdykoliv zmáčknout. Rozdrtit, zničit... Stačí pomyslet... Ale budeš myslet na mě? Na naše sny? Na naši svatbu? Děti? Lásku, o které jsme si mysleli, že je nekonečná? Nevím... nevím už vůbec nic. Ani to, jak se odsud dostanu zpátky. Vlastně mě to ani nezajímá... Nezajímá mě vůbec nic. Jen ty...
Moje oči opět plné slz se pomalu zavírají. Krvácely celou noc. Kdyby slzy byly jako krev, nežila bych. Svaly tuhnou, mozek odmítá myslet... Jsem příliš vyčerpaná.
Probouzím se na tom stejném místě. Jsem pořád tady. Musím nějak zjistit, jak se dostat ven, říká mi jakýsi hlas v hlavě. Musím tě najít, miláčku... Říct ti, co pro mě znamenáš. Možná to doopravdy nevíš a možná proto, to takhle dopadlo... Vstávám ze špinavé země a oprašuju si holá chodidla. Kde asi teď jsi? Čekáš na mě? Rozbíhám se po celém ostůvku. Někde bude určitě loď, kterou jsem se sem dostala. Běžím tam a zpátky, ale bohužel nedokážu nic najít. Tohle je nemožné.. Nějak jsem se tady přece musela dostat.
Je to zbytečný... Už tě nikdy neuvidím. Zůstanu tady navždy. Chtěla jsem ještě předtím, než umřu, abys věděl, že tě miluju... Jak moc pro mě znamenáš... Tohle by bylo moje poslední přání. Opravdu bych si nic jiného nepřála. Naposledy spatřit ty krásné oči jako zářící modř oblohy, ty nádherné, milující oči... Tvůj úsměv. Slyšet tlukot tvého srdce... Proč to tak bolí? Jak mám zastavit tuhle bolest? Jak se mám k tobě dostat? Víčka začínají pěkně opuchat. Kleknu si a zavírám je. Už nemůžou být déle otevřená... Takže bych ti nakonec chtěla říct, že ti děkuju, že si zničil slupku mého prázdného srdce, objevil v něm city a zachránil mě... Taky ti děkuju za to, že jsem tě mohla milovat a i ty jsi mi dal svojí lásku. Viděla jsem před sebou svoje srdce, co jsi tak proměnil. Tu tmavou těžkou nezničitelnou slupku, rozbitou, dávající volnost duhovým odleskům, mým citům. Děkuju ti... Mé plíce přestávají dýchat. Už dál nemohou přijímat kyslík... Padám. Někam hluboko... Daleko... Zachraň mě!
"Lásko..." Jeho ruka mi přejíždí po tváři a odhrnuje dlouhý pramen vlasů. Jemně mi prstem přejíždí po rtech. Pomalu otevřu oči. Je tady! Zachránil mě! Odnesl mě pryč, jsem v bezpečí... Natáhla jsem k němu paže. Chtěla se ho dotknout a utěšit ty vystrašené nádherné oči, jenže moje ruka prochází jeho tělem... Polije mě studený pot.
"Danieli?"
"Promiň mi to..." zašeptá a znovu mě hladí po vlasech. Oči se mu lesknou, jakoby z nich měl vytéct stejný oceán, ve kterém jsem byla uvězněna. Jemně se vyvleču z jeho sevření a dívám se mu přímo do očí.
"Co ti mám prominout?!" Neodpovídá...Dívá se skrz mě a svírá mé tělo pevněji a pevněji. Z očí mu tečou slzy a mě začíná docházet, že se splnil můj sen...

I.
13. dubna 2012 v 23:40 | _Hahah_
Je noc. Tmavá černá noc…Nic necítím…Ne, potápím se. Bloudím černou tmavou tmou a nemůžu najít světlo. V hlavě mi šumí. Slyším tlumené výkřiky. Někdo z dálky volá moje jméno.
"Adame! Adame!" Je to jako ozvěna. Ozývá se pořád dokola a nemá to konce. Vlny černého oceánu prudce zmítají mým tělem, jakoby to byl kus dřeva. Nepodstatný kus, který se může každou chvíli rozpadnout nebo se jen tak ztratit. Kde to vlastně jsem? Co tady dělám? Hlasy unikají. Už zase nic neslyším, ale oslepuje mě jasné světlo.
"Adame!" slyším znovu. Nevím, kdo na mě volá, ale zní to mnohem jasněji. Pomalu se vynořuju ze tmy. Kde jsem to byl? A proč? Nebudu lhát, že bych se nebál. Bál jsem se opravdu hodně, ale tento zážitek mi konečně pomohl vše pochopit…
No, asi vám zřejmě nedošlo, co se mi přesně stalo, a tak vám to tedy povím trochu jinak. Vlastně by bylo lepší, kdybych vám vyprávěl celý můj příběh. Vím, že je to jen jeden z mála a že jste jich možná už několik slyšeli, ale kdo ví, jak se na tohle budete tvářit. Takže pro začátek se vám představím. Jak už víte, jmenuju se Adam, bylo mi nebo nejspíše je dvacet let a jak se jmenujete vy a kolik je vám, je mi celkem ukradené. Lidé mě vždy kritizovali za mnou nekonečnou, hlubokou sobeckost a sebestřednost. Hlavně moje matka. Ano, měl bych začít u ní…
"Maminko, maminko! Od čeho máš tak červené ruce?" ptal jsem se zmateně. Podíval jsem se do jejích prázdných, černých očí, i když mě ten pohled vždycky děsil. Obtahovaly je šedé kruhy a drobné růžové žilky jim dodávaly ještě větší děsivost. Tak zvláštně se na mě podívala. Koutky úst se pohnuly do jemného úsměvu, který se ale hned ztratil.
"Víš,…když maminka čeká, a potom to ztratí, vždycky to bolí," odpověděla mu tiše a pohladila si zkrvavenýma rukama břicho. Táta od nás odešel a od té doby si sahala na břicho pořád. Taky se pořád zamykala v koupelně, do školy mě vodila tlustá paní Koblihová a násobilku mě učila jedna moc hodná kuchařka. Nikdy mi neřekla, proč vlastně odešel. Jednoho dne jsem ho jen viděl, jak si balí kufry. Ptal jsem se ho, křičel, prosil…Ani se na mě nepodíval a odešel. Běžel jsem za mámou do ložnice. Ležela zkroucená na posteli a hlavu měla stlačenou do polštáře. Taky mi nic neřekla…
"A co ztratí?" nechápal jsem a cítil jsem, jak se mi tlačí slzy do očí. "Chci, aby se táta vrátil! Chci, aby měl rád tebe a mě a i to, co si ztratila!"
Zase se na mě usmála tím podivných úsměvem, projela mi prsty vlasy a odešla.
Ráno mě probudilo houkání sirény. Bylo to jako v seriálech o pošťákovi Petovi. Jednou se mu zlomila noha a přijelo takovou velké houkající auto s blikajícími světly. Takhle přesně to znělo. Běžel jsem se podívat ven, co se děje. Auto už odjíždělo.
"Mami! Co to bylo?" Žádná odezva. V domě bylo úplné ticho. Rychle jsem utíkal po všech pokojích a hledal ji. Nebyla nikde. Ani se nezamkla v koupelně, ale na stole jsem našel palačinku a papírek s obrázkem srdce.
Neváhal jsem a utíkal k sousedům. Zvonil jsem jako pominutý. Nevěděl, co mám dělat.
"Copak se děje chlapče?" zeptal se obtloustlý pán v zeleném svetru se soby.
"Maminka, není doma. Myslím, že ji odvezlo houkající auto," vyhrkl jsem zmateně.
"Eleno, pojď sem. Adam má nějaký problém. Tomu říkám opravdu zodpovědnost, nechat dítě takhle," odfrkl si a zmizel. Za několik vteřin se ve dveřích objevila paní Koblihová a zeptala se mě, co se stalo. Zmateně jsem ji všechno zopakoval, a když jsem viděl starostlivou vrásku na jejím čele, najednou mě napadlo, že se mamince mohlo stát něco zlého.
"Myslíte si, že si zlomila nohu jako pan Pet?"
"Nevím, Adámku," odbila ho. "Dneska nepůjdeš do školy. Pojď dál."
Ten den jsem si celou dobu jen hrál. Koblížkovi měli z neznámých důvodů doma plno hraček, ale děti neměli. Neměli dokonce ani kočku nebo psa. Ani drobný, skotačivý křeček nebo snad myška z podkroví jim nedělali společnost. Takhle jsem to vlastně vždycky chtěl. Nejít celý den do školy a jen si tak bezstarostně hrát. Nemohl jsem se ale úplně uvolnit, protože jsem pořád myslel na maminku.
"Adame, co kdybychom se šli podívat na maminku?" zeptala se mě najednou moje opatrovnice. Radostí jsem vyskočil a málem zašlápnul určitě drahého panáčka s bubínkem a křičel na celý dům, že chci vidět maminku.
Ležela jako obvykle bledá, se svými rýhami pod očima na nemocniční posteli. Tentokrát mi ale připadala bledší. Na zápěstí měl připojené gumové hadičky připomínající jahodové pendreky, ale měly zase tu jinou červenou barvu.
"Ahoj," zašeptala. Přiskočil jsem k její posteli a obejmul ji. Hadička mě zašimrala po ruce, když se její paže natáhla a pohladila mě po zádech. Byla teplá. Myslím, že do posledního doteku dala opravdu všechnu svou lásku. Potom jsem ji už neviděl…
"Maminka tě má moc ráda, ale už se o tebe nemůže starat", vysvětlovala trpělivě sociální pracovnice.
"Proč se o mě nemůže starat?"
"Protože se teď potřebuje uzdravit. Chtěl by si bydlet u tatínka?"
"Ne! Tatínek mě nemá rád!" vzlykl jsem. Cítil jsem, že mě nemá rád nikdo…Ten pocit mě hluboko uvnitř rozežíral, ale i když jsem žil celé své dětství u Koblížkových, kteří mě vychovali s dost velkým odstupem, ale jako vlastního, pokaždé když jsem měl narozeniny, přál jsem si, aby za mnou přišla maminka a odvedla si mě domů. Proč se ještě neuzdravila? A proč mi o ni nikdo nic neřekl? Kdyby přišla, čekal by tam na mě i tatínek a byli bychom spolu všichni šťastní.
Když mi bylo osmnáct, konečně jsem se dozvěděl pravdu. To, že byla, těhotná mi samozřejmě potom došlo, ale nechápal jsem, proč se to celé stalo. Teta Elena, jak jsem ji musel oslovovat, mi vše řekla. A od té doby jsem jen utíkal a bloudil. Chtěl jsem se dostat hodně daleko, daleko ode všech a ode všeho. Utíkal jsem s jediným cílem. Pomstou…
Jen tak....pocity
13. dubna 2012 v 23:38 | _Hahah_
Každý den je stejný jako ten předchozí. Další den je stejný jako minulý a ten nadcházející, bude taktéž úplně stejný. Často přemýšlím, jestli jsem jediná, ta zvláštní… Žiju v temné nekončící kleci, která má někde na konci vrátka ven. Nesnáším každý okamžik, kdy slunce vyleze z mraků, každý sluneční paprsek, který ozáří mou mrtvolně bledou pleť. Proč? Protože každý hloupý sluneční paprsek mi připomíná, že bych měla být šťastná… Co bych měla udělat, aby se tak stalo? Co by se mělo změnit? A když slunce stejně svítí i přes moje naivní tiché prosby, nedokážu tyto chvíle strávit sama. Je to příliš těžké. Špatné pocity a bolestné vzpomínky nacházejí každou buňku mého těla a nechtějí jen tak odejít. Vlastně ani nechci, aby odešly. Cítím se pak stejně jako anděl, tiše letící noční oblohou, bez nacházení cíle a cesty ven. Taky bych chtěla, aby mi alespoň na chvíli narostla křídla. Vzlétnout… A letět kamkoliv, kam by se mi zachtělo. Už se nikdy nevrátit… Začít úplně znovu. Být volná… A hlavně, už nikdy nezažít ten pocit, že někdo nechce, abych byla tam, kde jsem… Nikdy jsem se nikomu nechtěla vnucovat… a taky nikdy nebudu.
Samota
25. února 2012 v 0:13 | _Hahah_
Tenhle pocit znám tak dobře...Mnohem lépe než jiné pocity, které bych teď měla znát a cítit...Začátky jsou těžké, vlastně je to se samotou těžké pořád. Nejdříve čekáte a chcete, aby někdo ten pocit prázdnoty zaplnil...Aby vyplnil tu prázdnou mezeru ve vašem srdci a vy byste mu mohli říct úplně všechno...Čekáte...Čekáte, ale stejně si na vás nikdo nevzpomene. Nikoho nezajímáte...Začínáte si pomalu uvědomovat, že pro nikoho nejste důležití...Myslíte na to pořád. Každou minutu. Každou vteřinu... Nedokážete myslet na nic jiného a už vám to ani nevadí. Jste smíření s tím, že jste tak odlišní od ostatních... To, že nechápete, čemu se ostatní smějou...Jako by mezi vámi byla obrovská zeď a vy byste se nemohli dostat na druhou stranu...Takhle se přesně cítím...Nechci aby mě samota zase úplně pohltila...Nechci pořád jen cítít bolest...Nic jiného než bolest a vztek. Vždycky jsem byla tolik citlivá...Nesnáším to na sobě! Chci být silná, usmát se a říct si, že bude všechno v pohodě, že tohle přejdu...Vím, že si to tady píšu úplně pro sebe a i kdyby to někdo četl, tak by se mu to vůbec číst nechtělo, ale já jsem byla vždycky tak trochu cvok... Pokaždé myslím na to, že chci vrátit čas...Tehdy pro mě samota byla neznámý pojem...

Nové smutné :)
9. února 2012 v 21:54 | _Hahah_
|
Smutné písničky
http://www.youtube.com/watch?v=OJkqkWIpFAI so beatiful :))<3

Co všechno (ne)jíst
9. února 2012 v 21:51 | _Hahah_
|
Tipy na hubnutí
Denní příjem- neměl by přesáhnout 3000KJ. To znamená, že můžeš jíst zdravě a normální porce...Žádné hladovění!!
SNÍDANĚ- okolo 1000KJ. Můžeš si například dát 40g cornflaksů s mlékem, jogurt a jablko, celozrnou tmavou housku s jogurtem
nebo ovocem, vejce...Energergetické hodnoty všech potravin najdeš zde: http://www.kaloricketabulky.cz/
OBĚD- rozluč se s omáčkami a smaženými jídly! nejlepší a nejzdravější jsou ryby a drůbež, taky zapomeň na vepřové maso!
SVAČINA- jablko, banán, pomeranč, bílý jogurt...nejlépe okolo 500KJ
VEČEŘE-zelenina! hlavně nejez pečivo! Poslední jídlo si dej 4-5 hodin před spaním
*Pozor!! minerálky nejsou na hubnutí dobré! pij jen vodu a sladkým pitím se vyhni velkým obloukem!! Taky se vyhni sýrům, vysokotučným mlékům a jogurtům..Se všemi sladkostmi a dobrotami se taky rozluč! Dej si radši ovoce!
Fyzická aktivita-trochu si ráno zacvič nebo si jdi zaběhat...Budeš se cítit skvěle!Spalování v tuto dobu funguje nejrychleji, takže kdyby tě trochu přepadla mlsná, ráno a poledne je jediná přípustná doba, kdy si můžeš vzít více jídla

Valentýn:)<3
9. února 2012 v 21:34 | _Hahah_
|
Trochu romantiky..<3
Valentýn je za dveřmi a ty stále nevíš, co naplánovat nebo svému miláčkovi koupit? Nech se inspirovat...
Romantická koupel-zapalte svíčky, do vany plné pěny a okolo ní rozhoďte plátky růží...Pak už jen zavři a pěkně si to užívej!
Masáž-skvělá činnost po koupeli :)
Vzpomínání-vzpomínejte společně na den, kdy jste se poprvé setkali
DOBROTY
Čokoládový krém- (2-4 porce) 180g gramů nejlépe 70% čokolády, 4 vejce, máslo, 100g cukru
1) čokoládu uvař se lžící másla a trochou vody ve vodní lázni
2) ušlehej žloutky s cukrem do husté pěny, z bílků vytvoř tuhý sníh
3) vmíchej žloutky s cukrem do čokolády
4) opatrně vmíchej sníh, dokud nebude vidět
5) nechat na několik hodin ztuhnout
NA OZDOBU: 1) bílá čokoláda, list růže- rozpusť čokoládu,potři jí list a nechej ztuhnout, poté opatrně odlep
2) lístky růží+ cukr+ bílek-obal okvětní lístky v bílku a poté v cukru
3) cukrové srdíčko-cukr, malý papír, sítko- vystřihni z papíru srdce tak, aby uprostřed zůstal otvor v tomto tvaru. polož papír na místo, které chceš ozdobit a posyp cukrem, krásně vypadá čokoládová pěna v misce s červenou mašlí a tímto srdíčkem
Palačinkové jednohubky-hotové palačinky,zbytek pěny, ovoce, párátka, červený papír,nůžky
Jestli nevíš, co se zbylou pěnou, tohle je skvělý nápad, jak ji celou využít!
1) udělej palačinky
2) nakrájej je na proužky (šířka cca 2,5cm) a dovnitř dej trošku pěny
2) přelož do tvaru čtverci a upevni párátkem
3) napíchni na párátko ovoce
4) z červeného papíru vystřihni malá srdíčka
5) přehni srdíčka na půl a na hraně, 2x zastřihni s rozestupy
6) navleč srdíčko na párátko
7) dej jednohubky na talíř a dozdob ho srdíčkovými dekoracemi anebo čimkoliv, co tě napadne :)
DÁRKY-Nelam si s tím hlavu. Prostě kup to, co tě nejdřív napadne...Hodně oblíbená jsou plyšová srdce, medvídci, dva přívešky-dvě poloviny srdce, prstýnek, triko....
KRÁSNÉHO VALENTÝNA!!:)

Navždy-slohovka
9. února 2012 v 20:49 | _Hahah_
Asi před měsícem jsme psali slohovku...vymyslela jsem tohle...co na to říkáte?:)
"Jestli se o to zase pokusíš, Emo..."
"Tak co? Zabiješ mě?" skočila mu do řeči a unaveně se usadila do křesla. Její vrásčité rty se pousmály. Věděla, že by ji nezkřivil ani jediný šedý vlásek na hlavě. Na to ji příliš miloval. Vždycky takhle vyhrožoval a nechápal, že je prostě čas, aby odešel. Mrtví lidé na tento svět nepatří.
"Ne," odpověděl tiše a se záhadným výrazem zmizel jako pára nad hrncem. V tomhle mají duchové opravdu výhodu. Stačí zavřít oči a přenesou se kdekoliv, kde se jim zachce. To ovšem znamenalo nevýhodu pro ni. Mohl se vedle ní zjevit i v těch nejhorších chvílích. Když ho spatřila poprvé, myslela si, že blouzní. Její manžel umřel, byl týden po pohřbu a najednou ho vidí a může s ním i komunikovat. Přesvědčovala sama sebe ať se konečně probere, vzpamatuje se nebo navštíví psychiatra. Ani jedno z toho nevyšlo. Probuzená si připadala až moc a u cvokaře nikdy nebyla. Později ji všechno začalo docházet. Nikdy to nebyl pouze výplod fantazie . Pavel byl doopravdy duch a spojoval s ní. Většinou se ve dne poflakoval na různých místech a večer se vrátil domů a povídal, co všechno zažil. Dozvídala se o dopravních nehodách a různých katastrofách dřív než se dostaly do novin. I když nerada, poslouchala u něho oblíbené příběhy a rvačky z hospody, kde býval Pavel skoro jako doma. Ale říkal, že nikde nevaří lepší guláš než ona. Zvykla si na bílý obrys kolem jeho postavy, na nečekané příchody a odchody, na lítost doposud živých přátel a svých dětí, jenže si nedokázala zvyknout na to, že ji nepolíbí na dobrou noc, na to, že už nikdy neucítí jeho teplo a na pohled neproleženého polštáře vedle ní. Chvíli se snažila hrát jeho hru. Přála si, aby byl šťastný. Nedokázala to. Nemohla si nalhávat, že nikdy neumřel! Takhle šťastná být nemohla. Lidé se rodí a umírají. Jí věk táhl k pětasedmdesáti, v relativně dobrém zdravotním stavu, on umřel v sedmdesáti sedmi. Přesněji řečeno, jeho tělo umřelo po dlouhé bitvě s rakovinou. Starala se o něj pět let. Bojovala o jeho přežití jak to jen šlo, ale už se nedalo nic dělat. Bylo to těžké. Nikdy nic těžšího v životě neudělala. Těch pět let se začala smiřovat s tím, že brzy odejde. Opustí ji. Navždy... Jenže teď tady byl a odejít nechtěl. Nemínila to takhle nechat. Už jenom kvůli němu. Jeho duše potřebuje naleznout klid stejně jako duše ostatních lidí. Rozhodla se navštívit věryhodnou věštkyni a ta ji seznámila s rituálem, provádějícím se výhradně za úplňku, kdy je síla luny nejsilnější. Bála se Pavlovy reakce. Kupodivu souhlasil. "Na takové nesmysly já nevěřím," prohlásil. Jenže se ukázalo, že ten rituál až takový nesmysl nebyl. Seděli v obývacím pokoji, svítila pouze svíčka. Ozařovala Pavlovo tělo,které se změnilo pod září svíčky změnilo na drobné, zářící hvězdičky. Ema s napětím pronášela záhadná slova patřící k rituálu, plna očekávání, co se bude dít. Plamen začal prudce tancovat a zvětšovat se. Byl čím dál tím větší, až se z jednoho plamene staly tři, potom i čtyři. Olizovaly jeho kotníky a mířily si to k obličeji. "Ááá! Emo, zastav to!" křičel s obličejem nakrčeným bolestí. Bez váhání zhasla svíčku a vše skončilo.
Předtím to nedokázala. Nezvládla se dívat, jak trpí. Vyčítala si to. Nechtěla mu přece ublížit... Pár dní potom s ní ani nemluvil. Dokonce se ani neukázal. Jenže teď to už dokázat musí! Nemůže dál žít v domácnosti s duchem svého muže. Mělo to být jinak. Měl být někde v nebi nebo tak nějak. Ona měla chodit každý týden na hřbitov, pokládat na náhrobní kámen nové a nové květiny, vzpomínat a tiše truchlit ve společnosti své rodiny.
Ručička starých kukačkových hodin se nelítostně blížila k šestce. Měla by začít vařit večeři. Pavel chodil něco okolo půl sedmé a byl zvyklý, že při jeho vyprávění večeřela. Nalila do hrnce vodu a začala vařit několik brambor. Bude to stejné jako vždy. Zážitky z dopravních kolon, zážitky z blízkého okolí a hlavně zážitky z hospody. Pavel totiž uměl pohybovat různými předměty a rád toho využíval. Ohromně se bavil tím, lít po hostech pivo a dělal i další hlouposti. Skvěle si užíval tenhle život a jeho manželka jen trpěla. To ovšem brzy skončí nehledně na to, jestli to chce a jak moc mu tím ublíží.
"Dobrý večer, přeju," pozdravil ji a posadil se ke stolu. "Dnes jsem měl opravdu zábavný den."
"Opravdu? Zase jsi něco vyváděl v hospodě?"
"Nejen to! Kvůli mě jely vlaky úplně opačným směrem. Teď to vyšetřují a nikdy nezjistí proč," vysypal ze sebe nadšeně a jako malé dítě očekával stejné nadšení nebo dokonce pochvalu.
"Neměl bys dělat takové věci," napomenula ho, i když to bylo zbytečné.
"Ale prosimtě. Proč bych se nemohl trochu pobavit?"
"Třeba protože máš být někde jinde," odsekne. Nepřehnala to? Ne, už nebude žádná lítost. Jestli je tu někdo, kdo si je hoden politování, je to jenom a pouze ona. Pomyslel snad někdy na to, jaké to pro ni musí všechno být? Upře na ni své šedé oči, které ve světle v době života měnily barvu a pak se tím svých tichým hlasem s náznakem smutku zeptá: "Pamatuješ si, co jsme si kdysi slíbili?" Když mlčela pokračoval: "Slíbili jsme si, že spolu budeme navždy, Emo."
Pamatovala si ten den dobře. Šťastní, láskou posedlí lidé stojící u oltáře si řekli své ano a přísahali si, že spolu budou navěky. Dokud neumřou..!
Několikrát zamrkala, aby potlačila slzy, vytvářející se v oku a pak pevně řekla: "Tohle si slibují lidé. Ale ty už člověk nejsi."
"O tom jsem taky přemýšlel," souhlasil s ní. "Ale i přesto bychom mohli být spolu."
"Jak?"
Na chvíli se odmlčel a vyhnul se jejímu pohledu. "Zabij se, Emo."
Nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela. Ta věta ji zněla v uších jako ozvěna. Rozléhala se ji v hlavě. Tak tohle s ní celou dobu zamýšlel! Ona bojovala proti jeho smrti celých pět let...Dokázala se vyrovnat s bolestí, kterou zažívala. Byla nucena setkávat se s jeho sobeckou duší a myslela na to, jak by mu ještě neublížila! On chce její smrt jakoby to vlastně ani nic neznamenalo. Jakoby Emin současný život nic neznamenal. Chce, aby byli navždy spolu. Opravdu navždy. Živí i mrtví. Už to nebyl ten Pavel, kterého si vzala. Nepoznávala ho. Stál před ní někdo jiný. Přála by si, aby strhl svou masku a... Strach proplouval každou buňkou stařenčina těla. Prudce se zvedla ze židle, klouby bolestně zaskřípaly, ale ignorovala je. Hlavou proplouvala matná vzpomínka na kvalitní koňské masti z jejích mladých let.
"Tuhle bolest bys už nikdy necítila," zašeptal a z odrazu světla petrolejové lampy se zaleskla čepel nože.
Tělem projel proud ledového strachu. Srdce bušilo šílenou rychlostí a jeho tep cítila tak jasně jako nikdy.Nevěděla, co dělá. Viděla před sebou den, kdy poprvé Pavla spatřila. Seděl se svými kamarády na lavičce a strefoval se prakem do holubů. Slyšela svůj hlas říkající "ano". Cítila štěstí z jejich první holčičky-Heleny. Slyšela ho říkat: "Navždy tě budu milovat." Ten, kterého tolik milovala je duch a právě teď ji chce zabít! Křečovitě sevřela kliku dveří od bytu a jejím jediným cílem bylo dostat se pryč. Nevěděla kam. Prostě jenom pryč...Tam, kde ji nenajde. Přesahovala hranici svých fyzických možností. Rychlost, kterou uháněla by se dala popsat jako něco mezi rychlým krokem a pomalejším během. Klouby dál hrály svou bolestnou píseň. Bolelo to fakt šíleně. Ani se neohlédla, jestli není někde poblíž. Teď nemohla ztratit ani minutu.
Dobelhala se k lesu. Kůži na chodidlech měla úplně sedřenou. Do krvavých ran se ji lepila změkklá hlína a jehličí se bolestně zarývalo. Zapomněla na boty. Prudce se opřela o strom a těžce oddechovala. "Nemám šanci," slyšela svůj vlastní hlas. "Určitě mě sledoval..."
Sesunula se k zemi. Nohy už ani nedokázaly nést váhu těla. Možná si zlomila i několik kostí. Na tom už ale nezáleželo. Naposledy se porozhlédla kolem sebe. Prohlédla si stromy, pařezy a své zkrvavené chodidla. Zavřela uslzené oči a už jenom čekala až si pro ni Pavel přijde.
Sny
18. října 2011 v 21:10 | _Hahah_
Smutek je stín, co v úsměvu ti brání,
slza je krev srdce- první krok k přání.
Přání je naleznout cestu,
z reality zpět do snu.
Do světa jiného, tvého, tajemného.
Světa, kde žiješ svůj sen,
nevnímáš jediný nejhorší den.
Sny jsou způsob, jak utéct pryč,
když nenašels od dveří klíč.
Tolikrát si zkoušel, dostat se z klece ven a když jsi už byl,
věděl jsi, že je to jen sen.
Sny jsou tvá naděje, sny jsou tvá síla,
neumřou dřív, než tvá víra.
Neber sobě ani nikomu své sny,
nikdy nevíš, kdy nastanou tvé nejhorší dny...

..

Další články
- První kroky k hubnutí 2. září 2011 v 23:06
- Noční procházka 2. září 2011 v 22:39